Robert Vano – barevná fotografie část 1.

5. 5. 2018

Robert Vano se ve své vlastní tvorbě věnuje především černobílé fotografii. Barevné fotky prý nemá rád už od svého mládí. Je zde ovšem jedna výjimka a tou jsou fotografie kolorované. Jak vlastně vypadaly začátky barevné fotografie? Zkoušel někdy Robert kolorovat své fotky? A jak to dopadlo? Robert Vano právě dnes slaví významné jubileum. Dnes 5.5. ve 14hodin můžete shlédnout na ČT2  film "Robert Vano - Příběh člověka", stojí za to. Roberte, přejeme ti tady na Fotoaparát.cz hodně životní energie, kterou umíš tak dobře rozdávat...

Roberte, máš raději barevnou nebo černobílou fotografii? A proč?

Já mám raději černobílou fotografii, protože ji umím zpracovat a vyvolat. Barva na fotkách se mi nelíbila už od mládí. Ale v pozdějším věku se mi začaly líbit barvy, které na svých dílech používali impresionisti. Používali žlutou, modrou, červenou a zelenou. Ale nikdy se mi na fotkách nelíbily reálné barvy, tak jak jsou. Proto jsem ani nefotil barevně. V mé nové knize Memories jsou otištěné i moje barevné fotky, které jsou inspirovány právě impresionismem, takhle se mi to líbí. Ale že bych šel ven, cvaknul fotku a nechal jí barevnou tak jak je, to nedělám, to se mi nelíbí.

Proč se ti nelíbí barevné fotografie?

To nevím. Možná to má kořeny v mém dětství. Tenkrát barevné fotky nebyly, i filmy byly černobílé. A tak nějak vůbec nikde se moc nepoužívaly barvy, vždyť nikde nebyla žádná barva až do revoluce. Mnoho věcí v našem životě má kořeny v dětství, to mi říkal nedávno jeden psycholog. Když někam jdu, tak než odejdu z bytu, musím se vždy vyčůrat. Ten psycholog mi řekl, že to je z dětství. Když jsme šli třeba do kostela nebo do kina, tak mě maminka oblékla a řekla mi, ať se jdu ještě vyčůrat. Možná jsem ani nepotřeboval čůrat, ale šel jsem. A teď když jdu k zubaři, otevřou se dveře a zavolá mě sestřička, tak jí řeknu „Prosím vás, můžete mi půjčit klíče od toalety? Já se potřebuju ještě vyčůrat.“ Tak i ta černobílá fotografie je možná pozůstatek z dětství, všechno bylo černobílé a tak se mi to zakódovalo.

Myslíš si, že barva na fotce diváka ruší? Že odvádí pozornost? Že na černobílé fotce lépe můžeš vnímat výrazy a emoce člověka?

Nemyslím si, že barva na fotce ruší. Ruší mě například, když je celá fotka černobílá a jenom oči jsou modré. Ale když je fotka celá barevná, tak mě to neruší, jenom jí nemám rád.

Vnímáš na barevné fotce člověka stejně jako na černobílé? Nebo je tam nějaký rozdíl?

Já je vnímám i na barevné i na černobílé, když jsou ti lidé hezcí, tak je vnímám a když jsou oškliví, tak je nefotim (směje se Robert). Pro zákazníky fotím běžně barevné fotky, ale ne pro sebe.

Proč ti největší fotografičtí mistři většinou fotili černobíle?

Protože nebyl barevný film. Barevný film se začal komerčně prodávat až někdy ve třicátých letech dvacátého století. Černobílá éra fotografie trvala asi sto let. Lidé si na to zvykli a zůstalo v nich zafixováno, že černobílá fotografie je něco ohromného. Svíčková se taky dělá z hovězí svíčkové, tak jí nemůžeš začít dělat z kuřete.

Jak vypadaly začátky barevné fotografie?

Lidi měli vždy rádi barvu a tak dělali barevné fotografie tak, že černobílou fotografii ručně kolorovali. Tak jak to dělá Jan Saudek. Tuto metodu používali Japonci už na začátku minulého století. Mám tady knihu vůbec prvních kolorovaných fotografií, které jsou opravdu nádherné. Kniha se jmenuje Felice Beato in Japan. Felice Beato byl italsko-britský fotograf, který fotografoval ve východní Asii. Lidi už od vzniku fotografie přemýšleli, jak udělat barevné fotografie.Ko­lorování byl vůbec první způsob, jak na fotky přenést barvy.

Robert se pustil do hledání knihy Felice Beato in Japan ve svých knihovnách, aby mi ukázal vůbec první kolorované fotky. Ale knihu nemůže najít…

Furt na to myslím, že bych měl ty knížky srovnat podle abecedy. Protože vždy, když něco hledám, tak to nemůžu najít. Á, tady je… Podívej, ty černobílé fotky fotograf převedl do hnědého odstínu a pak je koloroval. Když jsem viděl tuhle knížku, tak mě napadlo, že tady možná našel inspiraci Jan Saudek. Fotky v této knize byly pořízené v letech 1863 až 1873. (Robert listuje knihou a povídá) Óó das ist shönes Deutsch, ta kniha je německy. Ale já neumím německy, já umím anglicky. Á, tady je něco anglicky, né, to je taky německy, no to se z toho poseru, tak z toho se nic nedozvím. O tomhle fotografovi se nikde moc nemluví, ale jeho fotky jsou nádherné. Já mám jednu podobnou fotku zarámovanou tady na zdi. (Robert mi ukazuje fotku slečny z minulého století s koněm) Podívej se, je také kolorovaná, je tam žlutá a zelená barva a má barevné rty. Ale ty barvy už trošku vybledly. To jsi fotil ty Roberte? Né (zděsil se Robert této otázky). Prosímtě, vždyť takovouhle holku už nikde nenajdeš.

Zkoušel jsi někdy své fotky kolorovat?

Jednou jsem to zkoušel, ale ty lidi pak vypadali jako klauni. Není to jednoduchá technika, člověk se to musí naučit. Ty fotky mají většinou nádech do žluta a pak jsou tak lehce kolorované. Já to ale neumím.

Ty fotky se kolorují štětcem?

Ano, štětcem. Tuším, že jenom Jan Saudek fotky koloroval anilinovými barvami. Ty barvy nejdou smazat ani smýt, jsou jako fixy.