Rozhovor: Reklamní fotograf Jan Brunclík

Nazýváte se reklamním fotografem, co to vlastně znamená a co taková práce obnáší?

Mluvím o sobě jako o reklamním fotografovi i proto, že nevím, jak to všechno vlastně nazvat. Na mých stránkách najdete mnoho typů fotografií. Life style a portrét bych asi zařadil do typických reklamních žánrů, fotografii jídla a nápojů nejspíš také, ale fotografie architektury, zátiší nebo krajiny, zvlášť pokud se někdo věnuje těmto žánrům samostatně, už do reklamy moc nezapadají.

V mém případě ale většinu prací dělám komerčně a jejich využití nakonec vždy nějak souvisí s propagací firem. Možná by se dalo říci, že jsem komerční fotograf, ale ten pojem nemám rád. Představuji si pod tím spíš někoho, kdo se zabývá svatbami a rodinnými fotkami, což není můj případ.

Proč jste se rozhodl právě pro práci reklamního fotografa?

Reklama je pro mě zajímavá hlavně proto, že je možné ji dělat jako povolání, a ne pouze jako koníček. Osobně tento žánr vnímám i jako nejprestižnější obor fotografie a to je také důvod, proč jsem se reklamní fotografii chtěl vždycky věnovat. Reklama je často o zakázkách, podle zadání někoho jiného, a to ne každý umí nebo chce dělat. Naopak mě právě tohle baví. Rád spolupracuji s kreativními lidmi, kteří vědí, co chtějí, a po mě žádají řešení. Na každou zakázku je zapotřebí úplně jiný úhel pohledu, jiná technika a jiný přístup. Stále, i po více než dvaceti letech praxe, mívám před větším focením trému. Prostě je to pořád nové a to mne na tom baví.

Co je v reklamní fotografii nejdůležitější?

Myslím, že hlavní je vybrat si, kdo bude vaším typickým klientem, a naučit se s tímto druhem zákazníků komunikovat. Když chcete dělat reklamní fotku, potřebujete zakázky. Jejich získávání je podstatou reklamní fotografie, protože dokud nemáte zakázky, neděláte reklamní fotku. Když víte, kdo je vaším klientem (pro mne to jsou především reklamní agentury, ale můžou to být třeba časopisy, přímí klienti apod.), musíte uvažovat, co jim chcete nabídnout. Pro mne je pak klíčové především portfolio. Většina zákazníků chce vidět dopředu to, co si objednává a čím více se jim trefíte do vkusu nebo jejich představy s vaším portfoliem, tím vyšší je vaše šance na získání zakázky. Je ale jasné, že nemůžete vyhovět všem. Dalším důležitým faktorem je nalezení vhodné cenové hladiny.

Vaše portfolio je opravdu široké, jaký typ reklamních fotek fotíte nejraději?

Miluji rozmanitou práci. Samozřejmě, že čím větší projekt, tím větší adrenalin a tím pádem i větší motivace. Velké projekty se vždy točí okolo fotografování lidí a rozměrných produktů, jako jsou auta, nábytek apod., což samozřejmě souvisí i s náročnou produkcí. Takovéto věci mám asi nejraději. Na druhou stranu po velkých akcích zase potřebuji utlumit a pro změnu rád přivítám nějakou klidnou práci v ateliéru nebo výjezd na focení architektury, kde jsem často sám. Takže na otázku, co dělám nejraději, asi není jednoznačná odpověď. Jsem rád, že je má práce pestrá, velké projekty se střídají s menšími a užívám si prostě všechno, co dělám.

Důvod, proč mám tak široké portfolio, je ale také praktický. V době ekonomické krize, kdy to spousta i velmi dobrých fotografů musela zabalit, já měl vždy práci. Něco přestane fungovat a něco jiného to nahradí. Když přestanou fungovat reklamní agentury, můžete oslovit přímé zákazníky. Když přestane jít produktová fotografie, začnou mít všichni zájem o portréty. Těch cest je mnoho. Pokud se ale věnujete jen jednomu oboru nebo čistě jednomu trhu, může se stát, že se stanete obětí různých módních trendů, výpadků v poptávce atd. V jednu chvíli jste na vrcholu a za pár měsíců si na vás nikdo nevzpomene. To je v reklamně bohužel běžné.

Nedílnou součástí fotografování je i postprodukce. Jak moc je podstatná pro vaše fotografie, popř. jak a v čem fotky upravujete?

Pro focení do počítače i převody z RAW formátu používám CAPTURE ONE a následně PHOTOSHOP, odhadem 90 % fotografií si upravuji sám. Pouze když nestíhám anebo když chce klient úpravy řešit po vlastní ose, řeším to externě, popř. odevzdávám data v základu. 

Bez postprodukce by to samozřejmě už dávno nešlo. Co se zakázek týče, mám rád, když fotografie vypadají reálně. Mám i pocit, že přirozenost k reklamě ve většině případů patří. To ale neznamená, že je na takových fotografiích málo práce, spíš naopak. Lidi se často nechávají oklamat poměrně jednoduchými, ale výraznými úpravami, které nejsou náročné, ale na první pohled to tak může vypadat. Ono je to s pracností právě naopak, nejnáročnější je zachovat reálnost a udělat fotky tak, aby byly uvěřitelné, i když o realitu vlastně nejde. Osobně ale raději fotím, než vysedávám u počítače. Chci mít vždy co možná nejlepší výchozí data. Zakládám si hlavně na svých řemeslných schopnostech (úsměv).

Jakou techniku používáte?

Pro své zákazníky chci jen to nejlepší. Svítím zábleskovými světly BOWENS, mám jich asi 15. Používám digitální stěnu LEAF CREDO ve spojení se středo-formátovou kamerou PHASE ONE DF+ nebo s technickou kamerou CAMBO WRS. K těmto fotoaparátům mám desítky špičkových objektivů. Na trochu jiný typ práce nebo jako záložní tělo vlastním ještě NIKON D850.

Fotil jste pro několik velkých známých společností – na jakou zakázku vzpomínáte nejraději, popř. máte nějakou oblíbenou sérii svých fotek?

Je toho už opravdu hodně, jdu od zakázky k zakázce a zatím není moc času vzpomínat. Tak jen pár projektů, co mě napadnou jako první. Například focení pro ruskou pobočku reklamní agentury GREY. Přiletěli tenkrát natočit spot pro FAIRY (u nás známý jako JAR) u příležitosti konání olympiády v Soči. V Lomnici nad Popelkou instalovali 10 000 talířů na skokanský můstek a já to tenkrát fotil na kampaň pro celou Evropu a Asii. Vlastně to nebyla ani nijak technicky složitá práce, spíše to byl zajímavý počin.

Nebo rád vzpomenu na focení pro firmu Linet (výrobce nemocničních lůžek). Obrovská produkce, kterou jsem měl kompletně na starosti. Pět dnů focení, stavba dvou maket místností v ateliéru s instalací nábytku a všeho, co k tomu patří, 10 nebo 15 modelek a modelů, to byla obrovská výzva a všechno naštěstí klaplo. Nebo focení pro americkou firmu GREENBRIER v Polsku. Asi půl roku po focení za mnou přiletěla z Portlandu zástupkyně firmy, aby mě osobně poznala a pozvala mne na večeři. To samozřejmě potěší. Ale těch krásných prací bylo a je mnoho.

Píšete o sobě, že jste si myslel, že dovedete napodobit jakýkoliv styl. Co je typické pro ten váš, je něco na čem si zakládáte?

Ano, zpočátku jsem si opravdu myslel, že je to pouze otázkou techniky. Že stačí pochopit, v jaké poloze byla světla a jakého byla typu, kdy použít stejné ohnisko objektivu atd. Ale napodobovat styl lze jen částečně. Fotografie jsou jako otisk prstu, jsou vždy jedinečné. Dnes je mi jasné, že bych měl velký problém, už kdybych chtěl napodobit vlastní práce, které jsem dělal třeba před deseti lety. Ty věci prostě nesou znaky doby, ve které vznikaly. Jak v oblasti použité techniky, nebo rozdílných zkušeností a nelze je znovu zopakovat.

Vše, co jsem zkoušel, mi doopravdy pomohlo se dále rozvíjet a dalo mi to i spoustu zkušeností, které ovlivnily to, jak pracuji dnes. Naučil jsem se mnoho způsobů svícení i technických fíglů. Sám sebe považuji za fotografa konzervativního, s velkým důrazem na technickou kvalitu zpracování. Možná je mým stylem právě ta konzervativnost a dodržování základních principů, což začíná být vzácné, a klienti to vyhledávají. Vlastní práce se mi ale jinak hodnotí těžko, to bych nechal raději na jiných.

Jaké byly vaše fotografické začátky?

Fotografem jsem chtěl být už od dětství. Začalo to tím, že jsem v temné komoře poprvé uviděl to kouzlo, kdy se ve vývojce začne pomalu objevovat na papíře obraz. Potom jsem dostal první fotoaparát a už to jelo.

S podnikáním jsem začal pár let po škole, půjčil jsem si půl miliónu (za to jste si tenkrát mohli pořídit menší byt v Praze, možná dva). Koupil za ně základní vybavení a pronajal svůj první malinký, asi 20 m² velký ateliér.

Byl to boj a stále je. Asi to byla i velká drzost, skočit do toho takhle po hlavě, ale jak se říká, kde je vůle, tam je i cesta. Ta moje fotografická cesta trvá vlastně celý můj život, a i když není jednoduchá, neměnil bych.

Máte nějakého oblíbeného fotografa, který vás svojí tvorbou inspiruje k té vaší?

Celý život obdivuji Sudka. Ze soudobých fotografů se občas podívám na stránky Nigela Harnimana, ten fotí hlavně auta a opravdu je na co se dívat. Nebo Carl Warner, dneska už dost známý svými neuvěřitelnými kompozicemi tvořené potravinami. Více jmen mě nenapadá. Když hledám inspiraci, kouknu se třeba na ProductionPara­dise a podobné stránky. Tam jsou vidět práce těch nejlepších fotografů ze všech možných oborů fotografie, které jsou nějakým způsobem spjaté s reklamou, a moc už nekoukám po jménech. Co se týče konkurence, tu nesleduji téměř vůbec.

Dal byste nějakou radu fotografům, kteří se chtějí reklamní fotografii věnovat?

Ať jdou do toho. Pokud opravdu chtějí dělat tuhle práci a jsou ochotni pro ni něco obětovat, cesta se jim dříve či později otevře. Pokud ale od počátku myslí na to, že takový reklamní fotograf má spoustu času a nemusí ráno vstávat, ať to raději nezkouší. Bez vášně a bez vidiny jakéhokoliv cíle to určitě dlouho fungovat nebude.

www.janbrunclik.com