Japonsko, 1.část

30. 5. 2018

Japonsko je země plná kontrastů a záhad a to jí dělá i jednu z nejtajuplnějšich zemí na světě. Ze samurajských filmů víme, že Japonci byly schopni lidem usekávat hlavy mečem a co se týče japonské kuchyně mnozí z nás věří, že jedí snad skutečně pouze syrové ryby. Pokud jde o bezpečnost tak nás zneklidňuje kontrast mezi vyspělostí a japonskou mafií „yakuza”, kterou známe z filmů. V první části článku o této zemi se dozvíte něco málo o jejich kultuře, jídle a najdete zde i pár tipů na pěkná místa k fotografování. 

Japonsko je konstituční monarchie s předsedou vlády a císařem. Symbolem země je posvátná hora a činná sopka Fuji-san. Pod Japonskem si často vybavíme válečné letouny kamikaze, zemětřesení a nebo nepřetržitou pracovní sílu této země. Z historie víme, že pracovní síla Japonska dala vznik jedné z nejvyspělejších zemí v Ásii a z velké části tvarovala automobilový a technologicky průmysl po celém světě. Postupně však zjišťujeme, že země je plná kontrastů a záhad a to jí dělá i jednu z nejtajuplnějších zemí na světě. Ze samurajských filmů víme, že Japonci byly schopni lidem usekávat hlavy mečem a co se týče japonské kuchyně, mnozí z nás věří, že jedí snad skutečně pouze syrové ryby. Pokud jde o bezpečnost, tak nás zneklidňuje kontrast mezi vyspělostí a japonskou mafií „yakuza”, kterou známe z filmů. 

Když přijedeme do Japonska zjistíme, že zde již samurajové nevládnou, místní zde pijou více kávu než čaj a pokud zanecháme peníze ve vlaku na sedačce, tak se nám ve většině případů vrátí. Japonci ztracenou věc doručí ihned na ztráty a nálezy na nejbližší stanici. Zážitkem je jízda vlakem Šinkansen, které mají vlakovou soupravu pohybující se rychlostí až 300 km/hod. My Evropané si můžeme pořídit průkazku na japonské dráhy ještě před příletem do Japonska s velkou finanční slevou. Zároveň má Japonsko i jednokolejový vlak monorail, který jezdí ve vyvýšených polohách po úzkých tratí nad Tokijem a pod vámi vidíte propast. 

Další pravdou je, že Japonci mají vysoce rozmanitou stravu a jedí sushi pouze jednou, maximálně dvakrát za měsíc. Jídlo se v Japonsku skládá vždy z více pokrmů, ke kterým se podává ještě miska s rýží a polévka, nejoblíbenější je polévka „miso“. Strava je důležitou částí japonské kultury, jedná se téměř o rituál, jelikož příprava obyčejné večeře trvá často několik hodin. 

Japonskou kuchyni lze výstižně charakterizovat slovy „Jíme očima“.

Nejvíce známé z japonské kultury po suši je asi karate, které v Japonsku není až tak populární jako ve zbytku světa. V Evropě často chápeme jako kimono oděv na cvičení karate, ale to když Japoncům oznámíme, zatváří se zhořčeni, neboť slovo kimono má pro Japonce úplně jiný význam. 

Japonci nazývají slovem kimono na míru ušitý oděv určený pro účely slavnostní, jako třeba svatbu, který se pohybuje v cenové relaci desítek tisíců korun. Jakmile je však jednou nošené, ztrácí hodnotu a naleznete ho pak za nízkou cenu na japonském trhu.

Když hovoříme o kimonech jistě nás bude zajímat i význam Gejš, tradičních japonských společnic v současném Japonsku. Z rozhovorů s Japonci jsem pochopil, že v Japonsku se slovo Gejša až tolik nevyužívá a mnohem častěji uslyšíme slovo „maiko“. Důvodem je, že existují různé úrovně schopností. Většina žen, které se chtějí stát gejšou, údajně docílí pouze úrovně maiko a gejša je až úroveň mistryně. Zároveň nám mohou zamotat hlavu turisté, kteří fotografují a půjčují si barevné obleky zvané „yukata”. Pro místní Japonce však nejsou tyto dívky zajímavé, pokud nemají obličej nabarvený bílou barvou, což udává informaci, že jde s největší pravděpodobností o společnici “maiko”.

Vyfotit pravou Gejšu je poměrně obtížné, mají své strážce a na veřejnosti je běžně nevidíte. Nejvíce se vyskytují v Kjótu v části Gion. 

ohnisko 25 mm, clona F8.0, ISO 1200

Japonská zahrada.

Fotografie níže vznikla v zen budhistické zahradě Stříbrného pavilónu nazývaného Ginkakuji, na fotografii vidíme japonskou kamennou zahradu, v japonštině se jí správně říká „sekitei”. Hlavní roli na této fotografii hraje prostor a pohyb, který je  vytvářen točící se křivkou.

ohnisko 35 mm, clona F6.3, ISO 200

Kromě buddhismu má Japonsko ještě jedno hlavní náboženství a tím je šintoismus. Asi nejznámější je v Japonsku svatyně Icukušima na ostrově Miyajima stojící na pylonech. Dřívě nebylo obyčejným lidem povoleno vstoupit na půdu tohoto ostrova považovaného za posvátný. 

Když navštívíme šintoistickou svatyni, je třeba vejít skrz bránu torii, která brání vstupu špatných energií. Zde se muselo skrz bránu připlouvat na člunech.

ohnisko 35mm, clona F7.1, ISO 100

Fotografování lidí. 

Na jaře sakury

Na podzim javory

Japonci jsou lidé, kterým focení až tolik nevadí a u nich je možné fotografovat opravdu cokoliv. Je to mnohdy poměrně umírněný národ, kde z pohledu cizince agresivita téměř není a pokud je, tak je zkryta uvnitř nich a málokdy tak jednají. 

Japonci více než vzpomínku nebo dokumentaci vnímají focení jako zábavu. Přikladem jsou fotobudky neboli v japonštině „purikura”, které na nás Evropany budou působit asi úplně jiným dojmem, zvlášť když vidíme, jak si Japonci ve skupinkách dělají větší oči, nebo přidávají vtipné doplňky jako brýle či andělský kruh.

Fotografování rýžových polí. 

Japonsko vypěstuje každoročně velké množství rýže, avšak většinou jde o vnitrostátní spotřebu lepivé odrůdy rýže s názvem Koshi-hikari. Ve vesničce Širakawa-gó jsme jejich specifický druh rýže měli možnost fotografovat. 

Pohled shora dodává snímku  jistou působivost. Zaujal mě detail a různé tonality zelených polí.

Ať už se jedná o rýži či třeba o vlaky, Japonsko má svůj jedinečný charakter. Možná je to ostrovní poloha, která dělá z Japonska tajuplnou zemi, a nebo jistá izolace od jiných kulturních vlivů, která dělá z této země unikát.